Vznik plemene souvisí s kolonizací Austrálie. Postupem času začali bílí osadníci využívat pro chov dobytka nejen příznivé australské pobřeží, ale i méně pohostinné vnitrozemí. Australský honácký pes byl vyšlechtěn honáky křížením několika plemen. Je jasné, že pes, který se nejvíce hodil k těmto účelům byl dingo později křížený s evropskými plemeny, která dovezli první osadníci spolu s ovcemi a dobytkem z britských ostrovů.
Thomas S. Hall, který vlastnil okolo 250 tisíc akrů půdy v Hunter Valley, se okolo roku 1840 poprvé pokusil o ustavení plemene. Hall zkřížil domestikovaného dinga s dvěma importovanými psy, známými jako 'Blue Merle Highland Collies'.
Psi z tohoto spojení byli pracovití a on mohl být každopádně spokojen s výsledkem. Jejich barva byla buď modrá nebo červená. Hall pokračoval v křížení a jeho psi byli později nazýváni jako 'Heelers' nebo 'Queensland Heelers, Blue Heelers a Red Heelers'. Ve své domovině je plemeno stále známé pod posledními třemi jmény.
Pravděpodobně nejdůležitějším mužem v historii vývoje honáckých psů byl Robert Kaleski, autor knihy 'Australian Barkers and Biters', vydané v roce 1914.
Narodil se v roce 1877. Od svých šestnácti let se věnoval chovu, práci a výstavám. Zemřel roku 1961, ve svých 84 letech. Práce Roberta Kaleskiho na formulování prvního standardu v roce 1897 (revidován v roce 1903) a pokračujícím rozvoji plemene po více jak 30 let se později ukázala enormně důležitá. I když jeho ostatní materiály se setkávaly se skepticismem, jím zpracovaný původ australského honáckého psa je považován za věrohodný, jelikož mnoho z farmářů - chovatelů bylo stále na živu (1903).
První osadníci nalezli ve společnosti původních obyvatel Austrálie dinga nebo 'Warrigala', jak ho Aborginové nazývali. Dingo byl označen jako jeden z rodičů australského honáckého psa a kolie jako druhý. Po dingovi zdědil austalák poměrně tichý styl práce, vytrvalost a schopnost pracovat i v extrémních podmínkách. Jeho vliv se projevil i v tělesné stavbě - výrazná klínovitá hlava a silná stavba těla.
Historické prameny uvádějí i jiná plemena. Najdeme mezi nimi i smithfielda. Můžeme se dočíst, že smithfield byl pes z Východní Anglie. Brali jej s sebou honáci přepravující stáda do Londýna na Smithfieldský trh. Byli to pravděpodobně kříženci staroanglických ovčáckých psů a kolie, pocházející ze Skotska. Od těchto psů zdědil australský honácký pes dobrou ovladatelnost, chuť k práci a oddanost člověku. Bulteriér předal odvahu, houževnatost, urputnost a neústupnost při práci.
Dědictvím po dalmatinech je dobrý vztah ke koním, schopnost následovat jezdce mnoho mil. Stejně jako u dalmatinů, rodí se štěňata australského honáckého psa bílá, pouze s černými nebo červenými skvrnami na hlavě. Vybarvovat se začínají okolo tří týdnů věku. Neblahým dědictvím dalmatina je občasný výskyt hluchoty. I když její výskyt je opravdu sporadický, je rozumné si ověřit rodinnou větev, ze které psa kupujete. Různí se názory na využití kelpie při tvorbě plemene.
V textu jsou použity ukázky z monografie AUSTRALSKÝ HONÁCKÝ PES (A. Daňková).